na Blog.cz

Dnes ráno, těsně předtím, než už jsem se chystala odejít do školy, jsem vykoukla z okna a zjistila, že se na nebi vytvořila zajímavá podívaná. Rychle jsem běžela pro foťák, aby ty barvy nestihly vyblednout, samozřejmě jsem tu nejlepší chvíli prošvihla, ale aspoň něco se mi zvěčnit podařilo. Celý ten pohled na mě působil zvláštně, tak trochu magicky, připadalo mi, že sleduji okamžik mezi dnem a nocí, ani úsvit ani ráno, ale nějakou výjimečnou chvíli, kdy se zastavil čas. Jenže to z fotky tak nějak není poznat...

Neznám moc lidí, kteří by ji měli rádi. Všichni se jí tak trochu bojíme a považujeme ji za něco, co je nad naše síly. Někdo ji přímo nenávidí, například já bych ji prostě zrušila. O čem, že to mluvím? O matematice! Budu snad miliontý člověk stěžující si na ni, ale přesto si musím i já těch svých pár řádků napsat.

Velkou část dnešního odpoledne jsem strávila zíráním na záhadné algebraické vzorce a pokusy o to, je aspoň částečně pochopit. Po dvou hodinách se mi začaly dělat mžitky před očima a občas jsem měla pocit jakoby všechny ty klikyháky byly nějaké záhadné znakové písmo. Chvíli po tom, jsem svého snažení nechala, protože mě z usilovného přemýšlení začínala bolet hlava. A výsledek? Skoro nulový.

Mé ubohé mozkové závity utrpěly šok a já jsem byla tak akorát vzteklá a rozčilovala se, k čemu mi to vůbec je. Dokud jsme ještě brali nějaké počítání s konkrétními čísly, dalo se uvažovat o tom, že to možná v životě k něčemu využiju. Ale tohle? No řekněte, kolik z vás se chce zabývat (nebo se už zabývá) matikou (případně fyzikou, ale to by byla zase další kapitola sama pro sebe)? Docela by mě zajímal váš názor, protože já mám pocit, že všichni to jen nějak přetrpí a prolezou, aby odmaturovali a na vysoké se stejně věnují něčemu jinému. Já to tedy vnímám jen jako zbytečné mučení neviňátek (;-)).

Kdybychom ale neměli aspoň tak šílenou profesorku. To, že si myslí že je matematika jediným a nejdůležitějším předmětem bych jí ještě odpustila, jenže když nám dělá schválně problémy, stále se rozčiluje kvůli maličkostem nebo například přetahuje hodiny jen proto, že ONA přišla pozdě, je i na mě trochu moc. Nehledě na to, že jedna naše spolužačka odešla nedávno ze školy právě jen kvůli téhle matikářce. A jak po páteční hodině prohlásil kamarád: "Ta obluda nás odsud za chvíli všechny vyštípe..."

Tak tedy, toť vše. Ale uznejte, že jako správný mučedník si musím taky někdy trochu postěžovat...

Nadpis je možná trochu zavádějící, ale můžu vás ujistit, že i když někdy mívám docela bláznivé nápady, tak fotit tmu jsem se ještě nepokoušela. Tyhle fotky vlastně vznikly docela náhodou, když jsem se jednou o vánocích nudila. Chvíli zabralo, než jsem zjistila, že je potřeba místnost úplně zatemnit, aby se k foťáku nedostalo ani trochu světla. Potom jsem nastavila samospoušť a vrhla se s cyklistickou blikačkou v ruce před objektiv a začala s ní mávat jako o život, div jsem si nepochroumala zápěstí :D (později sice jsem zjistila, že stačilo jen jednou pomalu pohnout rukou, jenže to jsem celá já...) Nakonec z toho ale vznikly docela zajímavé snímky.

Jestli nějaké roční období opravdu miluju, tak je to právě léto. Celou zimu potom vzpomínám na ty dlouhé slunečné dny, kdy se dalo chodit bez bundy, (a to aniž by nám umrzly končetiny :-D). Já jsem vždycky nejspokojenější, když můžu zalézt někam hluboko do lesa, plácnout sebou mezi jehličí, sledovat mraky a poslouchat ptáky. Všude okolo je pak cítit taková ta úžasná vůně lesa plného života, kterou určitě každý zná. Při troše štěstí se mi podaří najít nějakou tu borůvku (nebo chytit klíště, ale proč si kazit tu idylickou vzpomínku na léto, na klíšťata a další havěť můžeme nadávat v červenci, ne? ;-)). Prostě hlavně, když se dostanu co nejdál od přeplněných koupališť a městských bazénů k prasknutí narvaných lidmi. Někdy s sebou vezmu i foťák, takže potom to dopadá asi takhle:

Včera jsme byli běžkovat na horách kousek za městem. Musím se přiznat, že se mi ze začátku moc nechtělo, ale ještěže jsem jela, bylo opravdu co fotit. I když jsem měla samozřejmě ten stejný problém jako vždycky - to, co vypadá ve skutečnosti skvěle na fotce už tak dobře nevynikne. Ale když už nic víc, tak můžu považovat za úspěch aspoň to, že mi neumrzly prsty (zkuste si totiž fotit v takových těch tlustých rukavicích - je to naprosto nemožné, já měla problém se trefit i na spoušť :-D).